Pisálkova výzva; prompts #1

10. září 2018 v 19:48 | Mona |  Psaní, mé příběhy

Již dlouho jsem se snažila o nějakou psací výzvu, která mi nezabere zase tak dlouhou dobu. Prompts byly hned mou první možností, avšak jeden velký problém byl v tom, že se mi žádný z anglických nápadů nelíbil. Když jsem však narazila na jeden příspěvek od slečny, která také působí zde na blog.cz a zjistila jsem, že píše své vlastní prompts a několik z nich mě natolik zaujaly, že jsem se do toho prostě pustila, bylo jasno.

Ještě než však začneme, chtěla bych jen podotknout, že jsem nikdy sci-fi nepsala. Chtěla bych jednou něco sepsat, avšak čas jde proti mně a na příběhy momentálně nemám moc času ani chuť. Tak snad mi prominete, pokud to bude krapet podivné. Snažila jsem se, ale očekávám, že to nebude žádné mistrovské dílo.

A ještě takový malý dodatek; rozhodně se podívejte na blog slečny, které patří mé velké díky za vytvoření těchto nápomocných obrázků; Green Jack.





Město bylo krásné, milovala jsem problikávající světla, barevné reklamy a příjemný hluk. Dokud jsem si nesundala masku a nespatřila skutečný svět.

*

Nacházeli jsme se v éře sebezničení. Byly jsme děti války a hladomoru. Smrti a zániku. A přesto jsme si neuvědomovali, že my jsme tím, kdo to všechno započal...

Rána byla ze všeho nejhorší. Do špinavých, zrnky písku poškrábaných okenic se opíraly ostré paprsky slunce, jež každým dnem nabíralo na větší síle. Vzduch, který pronikal skrz otevřené okno, páchl po splaškách a dýmu nikdy neutuchajícího ohně. Byl hutný a prosycený výpary z vozidel, kdysi bezduše plujících po obloze. A jediné, co se na kilometry daleko dalo zřít, byla rozlehlá poušť oranžového písku, pomalu pojídající opuštěné výškové domy.

Ačkoliv jsem se snažila pohledu na zpustošený a umírající svět co nejvíce vyhnout a utéct před ubíjející realitou, bylo to nevyhnutelné. Celý náš systém byl postaven na faktu, že jsme pro blahobyt museli každé ráno i večer krutě čelit realitě, ať se nám to líbilo, či nikoliv. A ještě více krutější bylo, že jsem onen zákon zavedla já se zbytkem mé skupiny. Masky, zakrývající celý obličej, nám sice umožňovaly žít v lepší iluzi a přesvědčení, že je všechno v naprostém pořádku, avšak nám také připomínaly, co jsme udělali a jaké následky musíme díky několika letem mrhání a ničení krás světa nést. Jak jsme zeleň proměnili v prach, čerstvý vzduch v oblaka kouře a lidstvo v děsivě vymírající druh.

Přesně taková byla odplata za moc, jež jsme nedokázali ovládnout.

Bez pomocných kyslíkových přístrojů, zabudovaných v každé masce, vyrobené v rozpětí několika desítek let, se mi dýchalo těžce. Na špičce jazyku jsem cítila chuť smrti, jak se vlnila a vysmívala se kruté náhodě, v kterou jsem ani nevěřila. Nebyly zde žádné činy osudu. Něco takového již dávno vymizelo, společně s láskou a štěstím. To, že jsem byla mezi posledním lidským tvorem na planetě Zemi, nebyla náhoda. Byl to hodně, hodně špatný vtip.

Představa osoby, která jediné, po čem prahla, byla vysvobozující smrt, jako jedna z mála žila.

Ne, oprava, nežila - přežívala.

"Zasraná karma," zasmála jsem se bujarým a hlubokým hlasem, který se odrážel od stěn jednoho ze starých hotelových pokojů, avšak díky nedostatku vzduchu se onen osamocený zvuk proměnil ve štěkavou průtrž kašle a následně i dráždění ke zvracení. Zbaběle jsem lapala po dechu a zatínala ruce v pěst v modlitbě, aby tohle nebyl můj poslední nádech. Ještě jsem nebyla plně připravena…

Hruď se mi těžce zvedala a z plic se ozývaly děsivé sykavé zvuky. Věděla jsem, co v té chvíli dělat. Nebyl to můj první záchvat, avšak pocit bezmoci mě pohltil na tak dlouhou dobu, až jsem na chvíli zpanikařila a opravdu uvěřila, že tohle jsou mé poslední chvíle na této planetě. V tomto těle.

Lokty jsem se zapřela do hubených stehen, a snažila jsem se uklidnit rozbouřené srdce. Cítila jsem, jak mi vnitřní oheň políbil vnitřnosti a protáhl se jícnem až do hltanu.

"A zasraný život," vykoktala jsem, stále ještě v silném bezdeší.

Očima jsem bloudila po špinavém koberci a hledala poslední provázek naděje. Avšak ať jsem se snažila jakkoliv, stále mi proklouzal skrz prsty.

Že by se to nakonec opravdu zhoršilo? Taková myšlenka se mi jako jediná za hodně dlouhou dobu líbila. Přímo jsem se k ní natahovala a žebrala všechny bohy, kteří to s lidskou rasou ještě nevzdali, aby mi život odebrali a nechali mé tělo padnout na zem.

V konečném výsledku jsem nepotřebovala mnoho. Stačilo mi pár minut. Několik sekund na očistění mé hříšné duše. A pak jsem mohla v míru odejít…

Věděla jsem to už dlouho. Cítila jsem, že pomalu ale jistě umírám, a tak nebylo kam spěchat. Vychutnávala jsem si pohled na zničený svět a smála se vší té naivitě lidstva. Užívala jsem si obrázek rozbořených staveb, které trvalo roky postavit, ale jen pár hodin zbořit. Smála jsem se ohořelým automobilům, jež s rozbitými skly a poničenou karosérií jen tak nehybně stály na ulici. Kdysi dřív by jejich majitel zuřil, kdyby na nich viděl jen jeden malý škrábanec, ale kde je nyní? Mrtvý.

Zapomenutý. Stejně tak, jak jeho milované auto.

A stejně tak jak všichni ostatní.

Na mou - naši - obhajobu musím říct, že nic z tohoto jsme nezamýšleli. Naším cílem nebylo odebrat realitu a nahradit ji virtuální představou, jak by takový svět měl a také jednou bude vypadat. Když jsme vytvořili masky, na nic z toho jsme ani nepomysleli. Nešlo nám o peníze, slávu. To jediné, o co jsme usilovali bylo ukázat příštím generacím cestu, jakou se musí vydat, aby lidstvo stále pokračovalo v evoluci. Abychom se jako rasa vyvíjeli a zdokonalovali se.

Ale jak teď již můžu já i vy vidět, stal se pravý opak.

Pravdou je, že ve svém až příliš dlouhém životě lituji mnoho věcí. Však tohle bude právě tak, která mě nakonec zabila. Nebyla to rakovina, jež mi prolézala celým tělem, ale tíha viny, kterou jsem každým dnem musela snášet a bít se s ní.

Pohledem jsem zabloudila k masce, jež ležela po mém boku. Z prostého pohledu laika to nebylo nic jiného než jen prohnutá věc vyvedená z černého kovu. Ale pro mě to byla stvůra, kterou jsem vytvořila a vpustila do světa. Byl to vrah celé naší existence. A již bylo načase, abych se od jeho pařátů jednou provždy oprostila a se vztyčenou hlavou opustila tento svět.

Když už nic, alespoň pokojná smrt mi mohla být darována.

Město, které jsem vymyslela, bylo dokonalé. Milovala jsem jeho poblikávající světla, barevné reklamy svítící ve vitrínách obchodů i příjemný hluk, který znamenal, že nejsem sama. Dokud jsem si nesundala masku a nespatřila skutečný svět, tohle byla pro mě jediná možnost života. Nyní už ne.

Již nadále jsem nedokázala poslouchat křik a pláč, jenž přišel společně s první vlnou zániku světa. Zvuky dopadajících těl mrtvých i bezduché střílení ze vznášejících se vozidel. Oni věděli, že je nevidíme. Že jsme ukryti ve své vlastní bublině. V bublině, kterou jsem já vytvořila.

A tak jsem si po tom všem jen prostě lehla na záda, jak bych to pravděpodobně udělala po dlouhém dni v laboratoři. Ignorovala jsem pod svými lopatky až příliš hlasitý zvuk staré matrace i bublavé zachrčení, jež mi uniklo skrz zatnuté zuby. Tělo se mi zalévalo tekutinou a pomalu mě topilo.

Jednou provždy jsem zavřela oči a pozvedla pomyslný štít ochrany. Nechala jsem virus, aby zabral celé tělo a zabil každou buňku v mém těle tak, jak to udělala flotila neznámých vojsk existence, o které jsme celý ten čas neměli ani nejmenší ponětí…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama