Nahlédnutí do mysli cizince

20. července 2018 v 21:24 | Mona |  To jsem já
Přiznat si, že má hlava není zdravé místo pro mou psychiku, bylo těžké. Vždy jsem kolem slova deprese kroužila a naivně jsem si říkala, že já ten případ nejsem. Že mé pocity jsou jen prachobyčejným smutkem - něco, co se objeví a zase odejde. Ale jak jsem žila dál a roky ubíhaly a já ze základní školy přesídlila na střední, uvědomila jsem si, že onen pocit nikdy nezmizel a že to není "jen" pocit úzkosti, strachu, či smutku. Že to, co cítím a co mě vězní v mém těle, je mnohem větší, než čemu dokážu čelit. Uvědomila jsem si, že to nebylo jen záležitostí pro mě ne zrovna dobrého prostředí základní školy a že je spíše chyba ve mně.

Každopádně, pointa tohoto příspěvku je ta, že ačkoliv jsem se už několikrát snažila psát v těch nejtemnějších chvílích (můžou má slova přestat znít tak klišé a emo?), po položení otázky, jak vůbec taková deprese vypadá, jaké jsou její příznaky a jak se daný člověk cítí, jsem se zamyslela. Ten pocit je tak intenzivní a tak zdrcující, až to nejde přesně popsat. Alespoň já to nedokážu. V ten jediný moment cítím tolik podmětů a emocí najednou, až necítím nic. Mé tělo se stane naprosto imunní vůči všemu. Až nakonec zůstane jen stále se rozrůstající bolest v hrudi. Jako kdybych se stále dokola snažila vstát a pokračovat i přese všechno, co se mi odehrává v hlavě, ale zároveň nemohla. Jako kdyby mi na hrudník někdo silně tlačil a odpíral mi onu možnost.

A při příležitosti, kdy jsem tento "zážitek" prožívala naživo, napsala jsem jednu menší báseň (?). Nejsem básník a nikdy jím nebudu. Vím to a srdce mi to nedrásá. Jejich psaní mě nebaví a nenaplňuje a tím ještě více mě uchvacuje, pokud někdo dokáže napsat sbírku nádherných básní. Zde můžete vidět, že jsem v ten moment opravdu neovládala své myšlenky, které mi v hlavě poletovaly jak vyděšená ptáčata. Někteří z vás to ani nepochopí a ti co alespoň trochu ano, tak těm patří velký obdiv, protože najít v takové změti ničeho něco je působivé.

Jako další - jsem v pořádku. Tohle je jen odlehlá část mě, kterou nikomu moc často neukazuji, a nikdo o ní neví. Tím, že ji teď zveřejňuji, si nechci zvyšovat ego ani nic podobného. Nepláču po utěšujících komentářích, protože upřímně, já s tím musím bojovat sama. Na konci dne to budu vždy já, kdo musí s tímto malým monstrem žít a pokud ho chci porazit, musím to udělat jen já. Nikdo to za mě neudělá. Tudíž to má spíše působit jako taková berlička pro ty, co něco podobného taky cítí. Ukázka, že na to nikdy nejste sami. A taky instantní ztrapnění mé maličkosti. Takže užívejte.


Má deprese je slunečným dnem i temnou nocí. Jarním vánkem a zimní bouří. Tichým šepotem a hlučným křikem.
Má deprese je mnohem víc než jen ubohé slovo splývající s tvými rty. Je to stín, jenž mě následuje - v jasném svitu slunce padá za má záda a v hluboké temnotě mě svými pařáty pevně svírá.
Táhne mě pod hladinu své moci a topí mě v myšlenkách nikdy nekončících.
Je to neustupující strach. Je to všechno a přitom nic. Víc a míň. Pláč a smích. Dobro a zlo.
A mezi tím stojím já. Ta malá duše ničeho. Ztracená ve svém vlastním těle křičím o pomoc. V mysli prosím, drásám, brečím, upadám. Ale jediné, co tvé oči vidí, je dívka s věčnými úsměvy na tváři.
Vidíš půlnoc dne. Dokonalé vyvážení. Nevidíš kruhy pod očima od nevyspání ani ty hodiny, kdy jediné, co chci, je upadnout do věčného spánku. Kdy pro mě neexistuje moc a málo. Protože v té chvíli nevím, jak moc či málo svému já ubližuji.
Dusím se. Dýchám. Padám a zase se zvedám. Cítím, jak mé plíce odmítají roztáhnout se. Vnímám pulsování v žilách. Krev narážející na stěny. Trhavé impulsy vysílající život do mrtvého těla. Cítím horké slzy máčející tvář cizince.


Hořím a umrzám.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sabča Sabča | Web | 20. července 2018 v 22:02 | Reagovat

fajn blog
pokud máš zájem zvu tě i na svůj

2 Mona Asui Mona Asui | Web | 21. července 2018 v 0:17 | Reagovat

[1]: Nemám.

3 Ruby R. Reed Ruby R. Reed | 2. srpna 2018 v 8:09 | Reagovat

Máš můj obdiv. Moc dobře vím, že přiznat něco takového je opravdu těžké a chce to spoustu odvahy. Ukázat někomu, že nejsi v pořádku a není ti dobře a akorát čekat na to, jak to ostatní přijmou a jestli pochopí.
Článek mě okamžitě zaujal. Viděla jsem v tom neuvěřitelnou upřímnost, otevřenost a spoustu bolesti. Když jsem se snažila něco podobného popsat já, nikdy to tak úplně nevyšlo. Začala jsem s popisováním smutku a ohromné bolesti a skončila jsem s tím, že necítím nic než úplné prázdno. Myslím, že stejně jako ty jsem popsala svoje pocity pomocí vody. Chapadla deprese, která stahují člověka pod hladinu.
Ten text je neuvěřitelný a plný až bolestivé pravdy.
Proč to ale všechno píšu je, že ty ses rozhodla otevřít a ukázat, že ti, kteří na tom nejsou dobře, na to nejsou sami. A já si myslím, že ty si zasloužíš vědomí toho, že ani ty na to nejsi sama. ^^

4 Mona Asui Mona Asui | Web | 3. srpna 2018 v 14:21 | Reagovat

[3]: Moc děkuji za takovou nádhernou odezvu. Upřímně se děsím chvíle, kdy tato slova budu muset vyslovit nahlas a naplno čelit zkoumavým pohledům, nedůvěřivosti a bůhví čemu ještě. To mě děsí ze všeho nejvíc. Ačkoliv i předstoupit sem a říct to jak to je, je pořád ještě příliš děsivé na to, aby se mi neklepaly ruce. :D
Lidé si musí pomáhat navzájem a podporovat se.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama