Červenec 2018

Nahlédnutí do mysli cizince

20. července 2018 v 21:24 | Mona |  To jsem já
Přiznat si, že má hlava není zdravé místo pro mou psychiku, bylo těžké. Vždy jsem kolem slova deprese kroužila a naivně jsem si říkala, že já ten případ nejsem. Že mé pocity jsou jen prachobyčejným smutkem - něco, co se objeví a zase odejde. Ale jak jsem žila dál a roky ubíhaly a já ze základní školy přesídlila na střední, uvědomila jsem si, že onen pocit nikdy nezmizel a že to není "jen" pocit úzkosti, strachu, či smutku. Že to, co cítím a co mě vězní v mém těle, je mnohem větší, než čemu dokážu čelit. Uvědomila jsem si, že to nebylo jen záležitostí pro mě ne zrovna dobrého prostředí základní školy a že je spíše chyba ve mně.

Každopádně, pointa tohoto příspěvku je ta, že ačkoliv jsem se už několikrát snažila psát v těch nejtemnějších chvílích (můžou má slova přestat znít tak klišé a emo?), po položení otázky, jak vůbec taková deprese vypadá, jaké jsou její příznaky a jak se daný člověk cítí, jsem se zamyslela. Ten pocit je tak intenzivní a tak zdrcující, až to nejde přesně popsat. Alespoň já to nedokážu. V ten jediný moment cítím tolik podmětů a emocí najednou, až necítím nic. Mé tělo se stane naprosto imunní vůči všemu. Až nakonec zůstane jen stále se rozrůstající bolest v hrudi. Jako kdybych se stále dokola snažila vstát a pokračovat i přese všechno, co se mi odehrává v hlavě, ale zároveň nemohla. Jako kdyby mi na hrudník někdo silně tlačil a odpíral mi onu možnost.

A při příležitosti, kdy jsem tento "zážitek" prožívala naživo, napsala jsem jednu menší báseň (?). Nejsem básník a nikdy jím nebudu. Vím to a srdce mi to nedrásá. Jejich psaní mě nebaví a nenaplňuje a tím ještě více mě uchvacuje, pokud někdo dokáže napsat sbírku nádherných básní. Zde můžete vidět, že jsem v ten moment opravdu neovládala své myšlenky, které mi v hlavě poletovaly jak vyděšená ptáčata. Někteří z vás to ani nepochopí a ti co alespoň trochu ano, tak těm patří velký obdiv, protože najít v takové změti ničeho něco je působivé.

Jako další - jsem v pořádku. Tohle je jen odlehlá část mě, kterou nikomu moc často neukazuji, a nikdo o ní neví. Tím, že ji teď zveřejňuji, si nechci zvyšovat ego ani nic podobného. Nepláču po utěšujících komentářích, protože upřímně, já s tím musím bojovat sama. Na konci dne to budu vždy já, kdo musí s tímto malým monstrem žít a pokud ho chci porazit, musím to udělat jen já. Nikdo to za mě neudělá. Tudíž to má spíše působit jako taková berlička pro ty, co něco podobného taky cítí. Ukázka, že na to nikdy nejste sami. A taky instantní ztrapnění mé maličkosti. Takže užívejte.


Má deprese je slunečným dnem i temnou nocí. Jarním vánkem a zimní bouří. Tichým šepotem a hlučným křikem.
Má deprese je mnohem víc než jen ubohé slovo splývající s tvými rty. Je to stín, jenž mě následuje - v jasném svitu slunce padá za má záda a v hluboké temnotě mě svými pařáty pevně svírá.
Táhne mě pod hladinu své moci a topí mě v myšlenkách nikdy nekončících.
Je to neustupující strach. Je to všechno a přitom nic. Víc a míň. Pláč a smích. Dobro a zlo.
A mezi tím stojím já. Ta malá duše ničeho. Ztracená ve svém vlastním těle křičím o pomoc. V mysli prosím, drásám, brečím, upadám. Ale jediné, co tvé oči vidí, je dívka s věčnými úsměvy na tváři.
Vidíš půlnoc dne. Dokonalé vyvážení. Nevidíš kruhy pod očima od nevyspání ani ty hodiny, kdy jediné, co chci, je upadnout do věčného spánku. Kdy pro mě neexistuje moc a málo. Protože v té chvíli nevím, jak moc či málo svému já ubližuji.
Dusím se. Dýchám. Padám a zase se zvedám. Cítím, jak mé plíce odmítají roztáhnout se. Vnímám pulsování v žilách. Krev narážející na stěny. Trhavé impulsy vysílající život do mrtvého těla. Cítím horké slzy máčející tvář cizince.


Hořím a umrzám.

Konce a nové začátky

19. července 2018 v 20:52 | Mona |  Novinky
*Dívka sedící za počítačovou obrazovkou unaveně vydechla. Svou hlavu třímala v dlaních a všemi silami, které v ní ještě zbývaly, se snažila vymyslet, co napsat… *

Mnozí z vás si možná všimli mé menší odmlky v publikování nových článků. Nechci znít nějak extra dramaticky, proto jen napíšu, že se mi toho v mém osobním životě odehrálo tolik, že tento blog byl bohužel mezi posledními povinnostmi, které mě svazovaly. Ač jsou tato slova více či méně bolestivá pro mou osobu, neznamená to, že jsem na něj úplně zapomněla a odešla od něj. To ne. Miluji psaní, tak strašně moc, až mi to někdy ubližuje a právě psaní blogu mi krapet pomohlo odejít od mé hloupé představy, že jako amatérský pisálek by každé mé slovo mělo být dokonalé. Společně se mnou. Dnešní článek bych však chtěla zaměřit na budoucnost tohoto místa. Jakou cestou se bude odvíjet, a jakou se budu odvíjet já.
První bych asi měla říct, že jsem si tento článek již jednou psala do mobilu. V noci, kdy jsem nemohla spát, a v hlavě se mi honilo stovek myšlenek. Tento výčet myšlenek se od oné fňukající zprávy hodně liší, avšak jedno zůstává pořád stejné - konečný výsledek mého rozhodnutí. Tedy, doufám.

Ehm, může někdo říct, aby ten sousedův pes zmlkl? Snažím se tady navodit smutnou atmosféru a jeho pískot, kterému říkají štěkot, tomu moc nepomáhá.

Takže… Prvně bych chtěla říci, že tento blog měl prvotně sloužit jako taková má menší terapie. Veřejný deníček. Mělo mi to napomoct více se otevřít světu a naučit se mluvit o určitých tématech otevřeně, bez ostychu sdílet můj názor a stát si za ním. A ačkoliv miluji psaní o knihách a vždy mě to k povídání o mém největším koníčku táhlo, cítím, že tohle není ten správný směr, kterým bych se s tímto blogem měla ubírat. Co to znamená? Ne, nekončím s kecáním o knihách, ale nebude to hlavním tématem této stránky a možná našich debat, i když vím, že mnozí z vás to měli rádi. Mým snem pro budoucnost je, abych s vámi mohla komunikovat o všem. Abych se dozvěděla váš pohled na situaci a jak se k určitým věcem stavíte právě vy. Miluji komunikaci, u které se mohu vzdělávat jako člověk a doufám, že to začněte mít rádi i vy. Přece jen jsou tohle střípky ztracených tajemství.

Ono, už jste si toho možná všimli, ale hodně klíčovým slovem je zde chtěla. Tímto rokem po prázdninách začínám maturitní ročník, a i když to nerada připouštím, již teď vím, že budu muset odejít z internetové scény, pokud chci odmaturovat a mít nějaké vzdělání. Ať už z Wattpadu či blogu. Budu muset opustit na nějakou dobu grafiku i psaní a co se čtení týče, to se nejspíše vrhnu na učebnice patologie a somatologie protože dámy a pánové… Já v těch hodinách snad spala. Co to všechno ale znamená? Nu, to, že se budu snažit co nejvíce publikovat právě teď, když mám ještě čas a pak na nějakou dobu zmizím. A možná mi právě tato pauza konečně ukáže, kdo doopravdy jsem.

Snad jsem vás tímto menším překvapením moc nevyděsila a snad se tady zase někdy zastavíte. Věřte, že si s vámi moc ráda popovídám.