Komentáře

1 adís adís | E-mail | Web | 15. dubna 2018 v 21:58 | Reagovat

V dnešní době je to těžké. Když někdo řekne, že je psychicky nemocný, lidé ho okamžitě pošlou vzduchem do léčebny a odsoudí ho.

Vypiš se, Moni. Kdekoliv, kdykoliv. Pomáhá to.

Neříkám, že jsem trpěla jak ty, vlastně ani nevím, co to je.
Ano, kdysi jsem mívala stavy, kdy jsem se nemohla ani nadechnout, neboť bych se rozplakala a měla ty samé otázky a samu sebe odmítala mít ráda, zavírat se do cely před lidmi. Ale to určitě není ono.

To zvládneš. Jsi silná holka, já to vím. ♥ Talentovaná a milunká osůbka, která si určitě nezaslouží tohle. Která ani na to myslet nebude! *mělo to znít "výhružně", ale... hlavně to není negativní* ♥

Kdyby něco, kdykoliv, klidně napiš (i když budou mé odpovědi stát za starou bačkoru). :)

2 Mona Asui Mona Asui | Web | 16. dubna 2018 v 15:12 | Reagovat

[1]: Někdy mi dnešní doba přijde až humorná. Všichni se snaží podporovat LGBTQ+ komunitu, body positivity, black lives matter, práva žen a podobné věci, ale když je něco špatně s vaší psychikou, všichni to berou jako něco podřadného. Jako kdyby ten člověk byl prostě nemocný. A tím pádem někdo usoudil, že všechno okolo psychiky a duševního zdraví automaticky musí spadat do zakázaných témat, o kterých se nemluví. Hlavně zde v Česku.

Mockrát děkuji za tvou podporu. <3 (Rozhodně by nestály za starou bačkoru!)

3 realizeme realizeme | E-mail | Web | 18. dubna 2018 v 9:13 | Reagovat

Moja sestra patrí LGBTQ komunity. Bolo pre ňu ťažké priznať to. Lenže človeka nerobí človekom to čo má na sebe ale to čo nosí vo vnútri. Ide o to že pokiaľ nemá človek strach dosiahne všetko čo len chce aj s útrapami. Lenže v dnešnej dobe je mať strach na mieste pretože sme vytvorili dobu kedy na roznesenie klebiet stačí len pár klikov. Áno za niektoré veci si môžme sami ale spolu ich vieme zmeniť. Ide o to nebáť sa tohože nás nepochopia pretože nie starí ale mladí majú moc meniť. My sme budúcnosť a budúcnosť je taká akú si ju sami urobíme. Takže hor sa meniť svet. Najskôr okolo seba a potom celý. S rozvahou a odvahou po kúskoch.

4 Mona Asui Mona Asui | Web | 22. dubna 2018 v 20:07 | Reagovat

[3]: Ani nevíš, jak mi tvůj komentář otevřel oči. Mockrát děkuji.

5 realizeme realizeme | E-mail | Web | 22. dubna 2018 v 21:53 | Reagovat

Ja ďakujem za možnosť vyjadriť sa

6 Mona Asui Mona Asui | Web | 23. dubna 2018 v 9:55 | Reagovat

[5]: Za to není třeba děkovat! Moc ráda si vyslechnu názory ostatních. I to byl jeden z důvodů, proč jsem si tento blog založila.

7 Annelie McKey Annelie McKey | E-mail | 27. dubna 2018 v 19:41 | Reagovat

Nebudu říkat, že vím, jak se cítíš.
Proč? Protože to nevím. Můžu si to zkusit představit. Můžu se do tebe pokusit vcítit. Můžu se snažit to pochopit. Ale nikdy to nebude stejné, jako když se na onu věc díváš ty.
Obávám se, že má počáteční slova vyzněla hrubě nebo opovrživě, i když to rozhodně není jejich účel. Chci tím říct, že každý má na svět jiný pohled. Každý vnímá věci jinak. Někdo nad něčím jen mávne rukou, zatímco jiného to může vnitřně poznamenat. A třebaže tohle malé něco není ze začátku vidět, může postupem času přerůst v něco většího, co už v sobě člověk nepohřbí a akorát ho to ničí zevnitř. Vnímání světa je o tom člověku, o jeho jedinečnosti, o jeho svoucnosti, tak proč ho za to odsuzovat? Proč mu to brát? Náš otisk prstu nám také nikdo nevezme, protože to je naše součást. Něco, co je jen naše vlastní. Tak proč někoho nutit, aby skrýval svou přirozenost? Vyžadovat, aby byl stejný jako ostatní. Stereotypní ovce uprostřed stáda. Někdo nejí ryby, jiný se bojí výšek a stejně tak každý nemůže být sluníčkový. Je dobře, když si dokážeš přiznat, jak na tom jsi. Třebaže to není snadné. I když se ti to nelíbí. Můžeš se smířit se svým já a nechat to být, anebo naopak za něj bojovat. Malý krůček po krůčku ho dostávat tam, kde se ti bude líbit. Kde budeš sama se sebou spokojená. Ale ať už se rozhodneš tak nebo onak, nemá smysl schovávat trhlinu na srdci či duši za falešný úsměv. Nestojí to. Za tvé zdraví.

Teď když si svůj komentář zpětně čtu, bojím se, abych se tě něčím nedotkla, či tě neurazila. Tenhle typ článků mě ale nutí o věcech hodně přemýšlet, takže mé myšlenkové pochody bývají dost zamotané.

Annelie <3

8 Mona Asui Mona Asui | Web | 28. dubna 2018 v 14:46 | Reagovat

[7]: Absolutně se nemusíš obávat, že bys mě urazila, nebo se mě nějak dotkla. Tento příspěvek jsem psala hlavně za účelem rozpoutání nějaké debaty, což se mi i podařilo. Ráda diskutuji o určitých věcech a ráda se dívám na věc z pohledů ostatních. V čemž mi tvůj komentář hodně pomohl. Dalo mi to možnost zřít mou situaci v očích ostatních. Ve většině věcí ti musím dát za pravdu. Ano, každý člověk se dívá na svět svým vlastním úhlem pohledu. Jeden se může skoro sesypat, když má někde promluvit na veřejnosti před větším osazenstvem, no tomu druhému to třeba dělat problémy nebude a třetí to nebude dokonce ani řešit. Již od mých útlých let jsem tolikrát slyšela věty podobné stylu; moc si to všechno bereš k srdci, jsi moc velký cíťa, nad vším moc přemýšlíš, zveličuješ věci a podobně, až jsem se tomu po nějakém čase začala vysmívat. Vždy jsem byla taková. Již ve školce, na základní škole a i teď, na střední škole. Něco, co je zakořeněné tak hluboko ve mně nedokážu jen tak vyříznout a říct si, že taková už nebudu. Já bych si to přála, ale takhle to bohužel nefunguje. Ty se hodně zmiňuješ o přijetí toho člověka, i když je jiný. No pokud mohu říct svůj vlastní názor, přijetí je v dnešní době skoro již zapomenuté slovo. Vyrůstala jsem jako dítě, které se již narodilo s atopickým ekzémem. Je pravda, že ekzém jako takový vás nijak neohrožuje na životě, ale to, co mi udělal po psychické stránce je snad stokrát horší. Ve školce jsem kvůli tomu byla šikanovaná, protože jsem byla jiná. To samé na základní škole. Když jsme jeli na výlet, kdy mi ekzém měly ošetřovat učitelky, jsem se setkala z jejich strany s odporem. A kéž by to byl jen ekzém, to bych byla ještě schopná přijmout, protože někomu kožní problémy nedělají dobře, ale bohužel jsem se s odmítnutím setkala i u dyslexie. A bohužel nejen u dětí, ale i u učitelů. A když jste jako dítě každý den spojováni s hloupostí, nebo faktem, že jste jiní, než ostatní děti, zanechá to ve vás černou díru a pocit nedůvěřivosti. Již nikdy se nebudete chtít otevřít druhým. A ačkoliv já jsem bojovník, co se pere až do masa, něco takového nedokážu jen tak vymazat ze své paměti. Protože ten strach, že se ke mně zase všichni otočí zády a budou mnou znechuceni, nebo si budou ťukat na čelo, protože si budou myslet, že jsem psychicky labilní, ten již nikdy nechci zažít. A pokud si sečteš všechno, co s depresí přichází, tomu danému člověku na otevření se druhým ani nezbude potřebná energie.

Ještě jednou bych ti tedy chtěla poděkovat za tvůj názor. Velice si toho vážím, že jsi do svého komentáře vložila tolik úsilí a byla jsi schopná se nad tímto výkřikem pozastavit. <3

9 Annelie McKey Annelie McKey | E-mail | 28. dubna 2018 v 15:54 | Reagovat

[8]: To se mi ulevilo. :)
Myslím, že tenhle příspěvek byl vážně dobrý nápad. Jak říkáš, umožní ti podívat se na věc z pohledu nezávislých čtenářů, které se na to dívají přes čisté brýle, a tím pádem i rozvíjet tvůj názor. Jsem ráda, že jsem ti mohla být nápomocna. Takhle jsem to i myslela. Sama občas slýchávám podobné věty. Dřív stačilo, aby na mě rodiče zvýšili hlas a já měla slzy na krajíčku... Je to ale naše součást - to jací jsme. Souhlasím s tvými slovy. Je to něco, co v nás bude navždycky. Nezbavíme se toho, neovlivníme to. A teď nemluvím pouze o povaze, ale i fyzické stránce. Právě proto by se měli lidé naučit přijmout i ty, které označují za jiné. Mrzí mě, že odsoudili tak skvělého človíčka, jako jsi ty, jen kvůli tvým dispozicím, které vyhodnotili jako negativní. Nepřestávej se ale mít ráda. Je to taková nemoc dnešní doby - předsudky, odsuzování a neschopnost tolerance. Já sama ale nemám čistý štít. Kolikrát jsem dala na první dojem. Později jsem se to však většinou snažila napravit. Jsou to ty okamžiky, nad kterými pak člověk kroutí hlavou a říká si, jak se tak mohl zachovat. Ta díra na tvé duši i ve tvém srdci musí být velká, a o to víc obdivuji bojovníka, co dřímá ve tvém srdci, přestože to nemáš snadné, a ani jsi to nikdy snadné neměla. Klobouk dolů před tvým odhodláním, odvahou, vytrvalostí, snahou, dobrotou, která v tobě přesto je a úplně jsi na svět nezanevřela. Před tebou. Opravdu smekám.

Vážně vůbec nemusíš děkovat, samo se to k tomu vybízelo a ráda jsem se o svůj názor podělila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.