Život v kůži prázdnoty

15. dubna 2018 v 21:05 | Mona |  To jsem já
Dnešním dnem bych využila situace, kdy tento blog je v mezích anonymity a pustila bych se i do témat, o kterých bych většinou takhle otevřeně nemluvila. Přicházím sem s otevřenou myslí a tudíž bych vás, kteří se odhodlají vyslechnout mé splašené myšlenky, bych poprosila, aby tohle brali spíše jako takový výkřik do tmy. Nečekám, že se po mém článku rozpoutá povstání proti dnešní době, začnou se dít nebeské divy a nastane světový mír. Jsem smířená s tím, že aby nastala nějaká změna, je potřeba víc, než jen malé holky, která ve světle notebooku datluje do klávesnice své myšlenky a emoce. Taktéž se nejedná o žádný přesně daný článek s tématem, kterého se budu držet. Mé myšlenky budou hodně rozházené, takže pokud jste právě ten člověk, kterého tohle povídání nebaví, směle přestaňte číst a můžete si jít vlastní cestou. Mohu vám zaručit, že jak se na mě znovu usměje slunce a já nabudu lepší nálady, najde se zde větší množství článků, které se vám třeba již trefí do vkusu. Ale dneska to nebude. Dnes mám chuť na něco otevřenějšího a taky mám chuť se vypsat ze všech myšlenek, které mě táhnou ke dnu.

Tak, když jsou tyhle formality z cesty, máte mé svolení se vplést do zamotaných sítí v mé hlavě.



Abych pravdu řekla, již si ani nepamatuji, kdy jsem se naposledy cítila šťastná. Opravdu, nefalšovaně šťastná. Kdy by mi jiskřily oči a prsty by mi proudila ta dravá energie. A věřím, že když to takhle čtete, nejspíše vám to přijde směšné. Možná jste se i zasmáli a já se vám upřímně nedivím. Sama kdybych něco takového přečetla, asi bych nad tím jen mávla rukou a řekla si, že ten daný člověk nejspíše prochází pubertou a má své výkyvy nálad a nám všem známou depku. Ale není to tak. Nic z toho, co jsem teď napsala a co jste si možná mysleli, není pravda. A jen něco takového si přiznat je pro mě… šokující? Ano, šokující. Jsou to mé vlastní pocity a i po tak dlouhé době, co žiji v těle této osoby, kterou jsem se stala kdysi dávno (a možná jsem se tak již narodila), mi přijde všechno to, co se mi děje v hlavě, právě šokující. Nejspíše to ani nedává smysl a sama se teď musím smát. Právě tímto člověkem jsem se nechtěla stát a hleďte. Právě tím jsem se stala.

V hrudi mi neuvěřitelnou rychlostí buší srdce, prsty na klávesnici se mi třesou a v uších mi hrají písničky. Dech se mi krátí a čím blíže jsem k tomu, co vám chci napsat, tím víc se začínám potit. Slyším, jak ve vedlejším pokoji hraje televize a přesto se cítím jako v bariéře. Jako kdybych byla uvězněná za skleněnou zdí a sledovala všechno okolo, ale nebyla se schopná zapojit do ničeho z toho, co se děje v reálném životě. Takhle se cítím od dob, na které si ani nevzpomínám. A na takový pocit jsem si již zvykla. Zvykla jsem si na dny, kdy nemůžu vylézt z postele. Kdy si přeji, abych měla zvýšenou teplotu a já tak nemusela nikam chodit a mohla bych jen ležet v posteli a necítit nic. Nemusela bych se falešně usmívat a zakrývat temné kruhy pod očima. Takhle jsem to měla již od let, kdy jsem ještě chodila do školky. A táhne se to se mnou až do nynější doby.

Nejspíše vám nic z toho, co jsem právě napsala, nedává smysl. Mně samotné to nedává smysl a nedokážu pochopit, proč tohle vůbec dělám, ale… trpím psychickým onemocněním, přesněji depresí. A ještě nikdy jsem to nikomu neřekla nahlas. Neví to má rodina, mí přátelé, učitelé, nikdo. A přesně do této dané doby jsem se to bála přiznat i sama sobě…

Řeknu to narovinu; bolí to. Tak zatraceně to bolí vědět, že je s vámi něco v nepořádku. Že jste jen další vráskou v obličeji vašich rodičů. Bolí to slyšet všechny ty řeči, které za vašimi zády vedou ti druzí. Že jste líní. Že chodíte za školu. Že jste prostě jen moc pesimističtí. A já jsem se tak strašně celý život snažila být alespoň navenek šťastná. Tak strašně moc. Být tou dokonalou dcerou, za kterou se nikdo nemusí stydět. Ale někdy to prostě nejde.

Nic z tohoto nepíšu jako někdo, kdo hledá pozornost. Já se s tím naučila žít vlastním způsobem. Nechci taková být, nechci se takhle cítit a nikdy jsem nechtěla. Deprese není volba. Já jsem se nerozhodla, že jednoho dne prostě budu trpět touto poruchou. Takhle to nefunguje. Takže vás, kdo tohle čtete, prosím, pokud za vámi někdo přijde a najde tu odvahu vám říct, že trpí poruchou příjmu potravy, úzkostí, depresí, nebo jen potřebuje vyslechnout, protože ho něco tíží, neignorujte ho. Udělejte to. Neříkejte mu, že to bude dobré. Nebo dokonce že je tady víc lidí, kteří na tom jsou hůř. Neříkejte mu, že si to jen vymýšlí, nebo že na sebe jen stahuje chtěnou pozornost. Protože věřte mi, že něco takového přiznat si, stojí tolik úsilí, že to za tu půl hodinu vyslechnutí stojí. Prostě jen poslouchejte. Buďte tam pro něj.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 adís adís | E-mail | Web | 15. dubna 2018 v 21:58 | Reagovat

V dnešní době je to těžké. Když někdo řekne, že je psychicky nemocný, lidé ho okamžitě pošlou vzduchem do léčebny a odsoudí ho.

Vypiš se, Moni. Kdekoliv, kdykoliv. Pomáhá to.

Neříkám, že jsem trpěla jak ty, vlastně ani nevím, co to je.
Ano, kdysi jsem mívala stavy, kdy jsem se nemohla ani nadechnout, neboť bych se rozplakala a měla ty samé otázky a samu sebe odmítala mít ráda, zavírat se do cely před lidmi. Ale to určitě není ono.

To zvládneš. Jsi silná holka, já to vím. ♥ Talentovaná a milunká osůbka, která si určitě nezaslouží tohle. Která ani na to myslet nebude! *mělo to znít "výhružně", ale... hlavně to není negativní* ♥

Kdyby něco, kdykoliv, klidně napiš (i když budou mé odpovědi stát za starou bačkoru). :)

2 Mona Asui Mona Asui | Web | 16. dubna 2018 v 15:12 | Reagovat

[1]: Někdy mi dnešní doba přijde až humorná. Všichni se snaží podporovat LGBTQ+ komunitu, body positivity, black lives matter, práva žen a podobné věci, ale když je něco špatně s vaší psychikou, všichni to berou jako něco podřadného. Jako kdyby ten člověk byl prostě nemocný. A tím pádem někdo usoudil, že všechno okolo psychiky a duševního zdraví automaticky musí spadat do zakázaných témat, o kterých se nemluví. Hlavně zde v Česku.

Mockrát děkuji za tvou podporu. <3 (Rozhodně by nestály za starou bačkoru!)

3 realizeme realizeme | E-mail | Web | 18. dubna 2018 v 9:13 | Reagovat

Moja sestra patrí LGBTQ komunity. Bolo pre ňu ťažké priznať to. Lenže človeka nerobí človekom to čo má na sebe ale to čo nosí vo vnútri. Ide o to že pokiaľ nemá človek strach dosiahne všetko čo len chce aj s útrapami. Lenže v dnešnej dobe je mať strach na mieste pretože sme vytvorili dobu kedy na roznesenie klebiet stačí len pár klikov. Áno za niektoré veci si môžme sami ale spolu ich vieme zmeniť. Ide o to nebáť sa tohože nás nepochopia pretože nie starí ale mladí majú moc meniť. My sme budúcnosť a budúcnosť je taká akú si ju sami urobíme. Takže hor sa meniť svet. Najskôr okolo seba a potom celý. S rozvahou a odvahou po kúskoch.

4 Mona Asui Mona Asui | Web | Neděle v 20:07 | Reagovat

[3]: Ani nevíš, jak mi tvůj komentář otevřel oči. Mockrát děkuji.

5 realizeme realizeme | E-mail | Web | Neděle v 21:53 | Reagovat

Ja ďakujem za možnosť vyjadriť sa

6 Mona Asui Mona Asui | Web | Pondělí v 9:55 | Reagovat

[5]: Za to není třeba děkovat! Moc ráda si vyslechnu názory ostatních. I to byl jeden z důvodů, proč jsem si tento blog založila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama