Když třicet jedna pozná padesát pět

10. března 2018 v 13:43 | Mona |  To jsem já

Kdo jsi, Monii3155?

Aneb, jak jsem přišla ke svému jménu.


Hokej byl vždy hodně velkou součástí mého života. Připuštění si něčeho takového mi trvalo docela dlouho. A popravdě, vlastně ani doteď nevím, jestli si to vůbec plně uvědomuji.




Ještě než začneme, chtěla bych vás upozornit na to, že nic z níže napsaného nemíním a ani nemám v plánu psát jako sezónní fanoušek a někdo, kdo si z tohoto sportu dělá srandu. Všechno je to psané opravdovým milovníkem, jenž svou lásku k tomuto sportu nikdy moc nešířil do světa, tudíž tím není vyloženě známý.

Mé vzpomínky na hokej sahají velmi hluboko. Již jako malé holčičce, která v nocích zabalená v dece cupitala po spícím domě a honila strašidla, se mi tento sport velice zalíbil. Plna napětí sledovat hráče, kteří doslova kouzlí s hokejkami v rukách a pukem na ledě, skákat před televizí a skandovat "Kdo neskáče, není Čech hop, hop, hop" a s malou vlaječkou České republiky všem okolo trhat nervy - to jsem byla já. Ta atmosféra pro mě byla k nezaplacení. Pokud bych si však měla vzpomenout na ten první pocit zalíbení, jenž zaplavil mé tělo a doslova mě v něm utopil, nejspíše bychom se museli vrátit do dob, kdy bylo malé Moně přibližně čtyři, možná pět let. Tehdy to blonďaté zlobidlo s famózním účesem á la "hrnec byl inspirací", zase jednou vylezlo z postele uprostřed noci a bosýma nohama ťapkalo po studeném domě.

Asi si teď říkáte, že jsem byla hodně divné dítě a není to daleko od pravdy. Byla jsem krapet podivná, ale věřte mi, své opodstatnění to v tomto vyprávění nakonec má. Kdybych nebyla jiná než ostatní, nebyla bych to já.


To jsem si tedy takhle vesele tančila po chodbě, ostražitě sledovala každý
stín, jestli na mě náhodou nevykoukne
kamarádský duch Casper, když v tom jsem zpozorovala ostré světlo vycházející z obývacího pokoje. Jako velmi zvídavé dítě jsem něco takového samozřejmě nemohla nechat bez povšimnutí a tak jsem se jako Ninja a agent 007 v jednom rozběhla vstříc k ústí vší mé zvědavosti. A právě tehdy jsem místo strašidel našla něco - pokud se to mohu odvážit říct, jelikož strašidýlko Emílek byl pro malou Monu docela velká věc - mnohem lepšího. Hokej.

I když si z této noci skoro nic nepamatuji, a pokud něco, jsou to spíše jen mé představy, jak se to všechno asi stalo, vyprávění mého táty mi navždy utkvělo v hlavě tak živě, jako kdybych to zažila teprve nedávno. Předobraz mého mužského vzoru v životě, jak zabalený v peřině sedí v křesle a skoro bez dechu sleduje jeden ze zápasů národního týmu uprostřed noci, ten nechci nikdy zapomenout.

Můj nejmilejší střípek.

•••

A co to má vlastně společného s dnešním tématem? Nuže, skoro všechno. Ačkoliv se to tak nemusí na první pohled zdát, celá má identita Monii3155 se právě zakládá na hokeji. Již několikrát, když přišla řeč na mé uživatelské jméno na Wattpadu, jsem se setkala s docela velkou mírou nepochopení.

Co to vůbec znamená, to tvé 3155?

Jsou to jen náhodná číslice, nebo je v tom ukryto něco víc?

Možná že právě teď je ta vhodná doba říct, že já nikdy nic nedělám jen tak. A už vůbec ne, pokud se to týká něčeho tak důležitého.

Takže, první otázka zodpovězena! Ne, nejsou to jen náhodná čísla. Abych ale jejich význam dokázala dostatečně vysvětlit, musíme se vydat zase do minulosti mého života. Nyní už ne tak daleko, spíše zabloudíme do období vzpurnosti a v mém případě i do takové méně originální Říše divů. Do puberty!

Jakožto asi každé pubertální dítě jsem se v této vývojové fázi hodně hledala. Započala jsem svou velmi tragickou éru psaní fanfikcí. Začala jsem hodně sportovat, běhat, tančit, hrát na kytaru, zapojovat svou kreativitu i po umělecké stránce. Začala jsem místo mého opravdového jména používat jen Moni a abych náhodou nebyla málo hipsterská, přidala jsem si tam ještě jedno i pro dobrý vzhled. A v úplně neposlední řadě se na povrch znovu dostávala má láska k hokeji, která byla do této doby jistými okolnostmi hodně utlačovaná.

Je tady možnost, že mě právě za tohle ubijete kameny, ale říct to musím; nikdy jsem nebyla velikým fanouškem české hokejové extraligy. Nevím, čím přesně to bylo, možná mou láskou k anglickému jazyku a ke světu za oceánem, ale vždy jsem spíše preferovala NHL. Ještě teď si vzpomínám, jak jsem o víkendech vstávala ve dvě, ve tři hodiny ráno, jen abych se vykradla z pokoje a zamířila na notebook, jenž patřil mému sourozenci. Tam jsem s dekou na hlavě a pitím v ruce strašila mé prarodiče a vychutnávala si každý výkřik "gól" plné agonie s kanadským přízvukem. Nikdy mi příliš nevadilo, že jsem spala ubohé tři hodiny, místo toho, abych vyspávala a užívala si volného víkendu jako mí vrstevníci. Hokej, společně s Winnipeg Jets, se stal mou druhou rodinou. A já se jí nehodlala vzdát.

Jak již to tak bývá, v pubertě hodně vyhledáváme své idoly, ke kterým vzhlížíme a jsme pro ně schopni udělat skoro všechno. Tedy, alespoň já byla.
Takže nebylo zase tak velkým překvapením, že mým idolem se stali právě hokejisté z Jets. Přesněji Ondřej Pavelec - tehdejší gólman Winnipegu nosící číslo třicet jedna. A Mark Scheifele - naprosto úžasný útočník, který když se během mistrovství přiblíží k naší bráně, tajím dech a doufám, že mu střela nesedne. Nezapomenutelná padesát pětka. A i když mi bylo několikrát řečeno, že z hokeje nikdy nic dobrého mít nebudu, právě tito dva hráči a vlastně celý tento tým mi něco dal; mou první opravdovou nejlepší kamarádku, kterou jsem i přes těch 300 kilometrů, co nás od sebe dělilo, poznala a strávila s ní neuvěřitelné chvíle. Začala jsem díky ní znovu psát a to hned na Wattpad. Neříkám, že to byl zrovna dobrý nápad, ale nebýt toho, nikdy bych nenašla v psaní tak velkou zálibu, jako teď. Nikdy bych nezačala s grafikou. A to nejdůležitější; asi bych nikdy nebyla takovým člověkem, jakým jsem dnes.

Takže, tady to máte! 3155 vlastně není 3155, ale 31 a 55! Kdo by to byl řekl. *hodnota ironie stoupá*
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Annelie McKey Annelie McKey | E-mail | 18. března 2018 v 16:12 | Reagovat

Páni, opravdu zajímavý příběh. Nikdy by mě nenapadlo, že čísla z tvého pseudonymu pochází právě z hokeje. Tajemství odhaleno.:D

2 Mona Asui Mona Asui | Web | 19. března 2018 v 20:03 | Reagovat

[1]: Zajímalo by mě, jestli si to alespoň někdo myslel! :D

3 Annelie McKey Annelie McKey | 25. března 2018 v 10:35 | Reagovat

[2]: To mě taky :D

4 RosieeBo RosieeBo | 30. března 2018 v 13:27 | Reagovat

Úplně přesně si pamatuju mistrovství z roku 2010, kdy nám chytal právě Ondra Pavelec. Chodila jsem tehdy na první stupeň a s kamarádkou jsme si jeho jméno psaly do srdíček v sešitech :D Byly jsme do něj úplní blázni! Jinak, chci se zeptat, na jaké stránce sleduješ zápasy z NHL? :)

5 Mona Asui Mona Asui | Web | 30. března 2018 v 17:23 | Reagovat

[4]: Neboj, hodně podobně jsem na tom byla i já. :D NHL sleduji většinou na live-nhl.stream. Je tam i chat, takže když jsou komerční přestávky, můžeš hezky pokukovat, co si o zápasu zatím myslí ostatní. A pokud zápas nestihneš živě, vždy zůstává záznam. :)

6 RosieeBo RosieeBo | 30. března 2018 v 20:28 | Reagovat

[5]: díky! V neděli hraje Boston ve velmi přijatelný čas, takže se chci konečně kouknout živé :D

7 Mona Asui Mona Asui | Web | 30. března 2018 v 21:02 | Reagovat

[6]: Není vůbec zač! Já zase budu trpělivě vyčkávat na Dallas a Winnipeg. :D (Ehm, ještě jsem se nerozhodla, koho budu nakonec sledovat...)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama